Přátelští strážci brány

Přijel jsem na letiště, v neděli v půl šesté ráno, odbavil jsem své zavazadlo a postavil se do fronty na bezpečnostní kontrolu. Dříve než jsem ženě za přepážkou odevzdal řidičský průkaz a palubní lístek, oslovila mě jménem jako starého přítele: „No ahoj Roberte!“ Její jižanský přízvuk, stejně jako její přívětivá a usměvavá tvář mi byly povědomé. Poznal jsem ženu, která byla členkou jednoho z mých měsíčních večerních kruhů snění před více než deseti lety. Bavila nás skvělými příhodami o vyrůstání na jižanském venkově a o snových cestách do vesnic duchů a dalších míst, o kterých se nedozvíte v leteckých itinerářích. „Jak to, že pracuješ tady?“ zeptal jsem se jí. „Zdály se mi sny o letištích tak často, až jsem si řekla, že bych na jednom mohla pracovat.“

Vypadalo to jako velmi dobrý začátek dne, setkat se se strážkyní brány, která je zároveň snící. Strážce brány je velmi důležitou postavou mého fantazijního života. Ve snech se Strážce brány může ukázat jako nějaká postava z cest všedního života – celník, průvodčí, strážník. Na online fóru na http://www.spirituality-health.com/ jeden z našich snivců popisuje setkání s průvodčím, který vyžadoval neobvyklou cenu za vstup na místo, kam se chtěl dostat – měl napsat a publikovat báseň (což se chystal udělat).

Někdy se Strážce brány zjeví v mnohem záhadnějším nebo mytickém převleku. Ve svých snech jsem se setkal se Strážcem brány, slizkým týpkem, který mě zval do otevřeného podloubí, které se otvíralo do nádherných destinací životních možností. Držel dveře, které jsem se násilím snažil zavřít. Ve snu jsem se setkal se Strážcem brány – a na palubní desce indického řidiče taxíku, po cestě s Air India – jako s Ganešou se sloní hlavou a jako s černým psem, který občas chodí po dvou, jako Anubis.

Rád bych zde však pokračoval ve vyprávění o hře Strážce brány (jenž může být podvodníkem, zejména pokud jsme příliš zabraní do své cesty) v běžné realitě letišť, na cestě k různým letadlům. Na letišti v Seattlu se mi roztomilá agentka bezpečnosti se snědou kůží vysmála do obličeje, když si prohlédla můj řidičský průkaz. „Proč se smějete?“ zeptal jsem se jí. „Kvůli vašemu jménu. V mém jazyce ‚Moss‘ znamená ‚Banán‘.“ „V jakém jazyce by to bylo?“ „V somálštině.“ Humorná stránka strážce brány byla toho dne zcela jistě ve hře. Jenom se nad tím zamyslete. Někdo si z vás dělá legraci na americkém letišti, protože vaše jméno znamená něco legračního v somálštině.

Na letišti v Boise se mě starší plešatý člen bezpečnosti zeptal, jestli moje bohatá hříva je moje vlastní. „Jasně.“ „Ty hajzle. Tyhle vlasy fakt chci.“ „Promiňte, nejsou k mání.“

Před mnoha lety, když jsem svá zavazadla poslal pod rentgenový přístroj na svém domácím letišti, mě ochranka zastavila se slovy: „Vy tady máte stínidlo lampy?“ Ukazoval na obal od mého bubnu. „Je to buben.“ Ochotně jsem vytáhl buben s jednoduchým rámem, který je silovou podporou na mnoha cestách, které vedu na svých seminářích, aby se na něj mohli podívat. „Zahrajete nám na něj?“ požádal mě jeden člen ochranky. „Promiňte?“ „No tak, chtěli bychom, abyste nám zahrál.“ Hned vedle prostoru vyhrazeného ochrankou letiště jsem tedy, obklopen usměvavými tvářemi, začal vyťukávat tep srdce bubnu. Vypadalo to jako další dobrý začátek dne.

Nejlepší příběh o setkání se Strážcem brány jsem si schoval na závěr. Vedl jsem jeden šamanský seminář na velmi speciální hoře a na letiště jsem pak spěchal bez uvážení, jaké nástroje a hračky jsem si do svého vaku na buben napěchoval. Na druhé straně rentgenového přístroje se mě bezpečnostní zaměstnanec zeptal: „Je tohle vaše?“ K mému zděšení jsem v jeho ruce uviděl svůj obřadní nůž indiánů Lakota s rukojetí vyrobenou ze sobí kosti, který právě vytáhl z mého vaku na buben. Vyjmul z pouzdra devítipalcovou čepel a podržel ji ve vzduchu. „Počkejte tady, musím zavolat svého nadřízeného.“

V hlavě se mi začaly honit divoké myšlenky. Zavřou mě. Budou mě vyslýchat. Přinejlepším mi pořádně vynadají za to, že jsem ten nůž nechal ve svém kabinovém zavazadle.

Nadřízený přichází. Jeho první slova jsou: „V kolik hodin vám to letí?“

„6.15.“

„Dobře. Máme čas dát to do vašeho odbaveného zavazadla, takže se s tím setkáte na druhé straně. Doprovodím vás zpět k přepážce.“ S těmito slovy mi předává nůž, který je stále vytažený z pouzdra.

Říkám si, jestli se mi to nezdá, když jdu vedle něj s nožem v ruce zpátky přes bezpečnostní kontrolu.

„No tak, udělejte to,“ říká.

„Co mám udělat?“

„Jste Australan, že? Udělejte Krokodýla Dundeeho.“

Dám si záležet a tím nejdrsnějším australským akcentem zavrčím: „Tomuhle říkáte nůž? Tohle je sakra nůž, kámo!“

Salvy smíchu. Na přepážce pro odbavení je agentka náramně nadšená, že musí nechat čekat celou dlouhou frontu a vyběhnout hledat můj odbavený kufr s nožem v ruce se slovy: „Je mi jasný, že vy protinožci bez zatraceného nože nedokážete udělat ani krok.“ Připadlo mi, že byl ten den Strážce brány ve velmi dobré náladě. A že někdy kvůli protinožcům dokáže vytvořit speciální pravidla.

Napsat komentář