sněte s otevřenýma očima

Domácí tygři

17. 12. 2020
BlogRobert Moss

 

Minulou noc, před usnutím, ve změněném stavu vědomí, jsem si náhle uvědomil, že u mě v ložnici je tygr. Byl delší než postel. Byl nádherný ve svém překrásném pruhovaném obleku, hleděl na mě zlatýma očima a fousy se mu chvěly. Roztřásl jsem se. Cítil jsem vzrušení, ale také trochu strach. Ten tygr byl opravdový a byl nebezpečný. Ano, je to „můj“ tygr – není žádným tajemstvím, že mám dlouhodobé spojení s Tygrem, je to můj zázračný průvodce, nejen v práci s uzdravováním duše – avšak je také sám sebou.

Honí mě a kdo ví, kam to dnes v noci povede? Přijal jsem jeho pozvání, abych s ním cestoval do noci. Většina našich dobrodružství sklouzla s ranním světlem zpátky do nočního lesa, s výjimkou lahodných pocitů z protahování a plavání v teplých vodách v dlouhém svalnatém těle velké kočky, která nejvíce ze všeho miluje právě plavání.

Nepochybně jsem si políčil sám na sebe, protože jsem napsal a sdílel povídku „Síla, která loví“. Lehký strach v zóně hypnagogie, který mě rozechvívá, mě vede k tomu, abych přidal něco i v próze. Co je potřeba k oživení ryzího vztahu s VELKÝM duchovním průvodcem? „Každý anděl je strašidelný,“ řekl Rilke. Ať už se ukáže spojenec jako anděl nebo tygr, jsme vyzváni k tomu, abychom byli stateční. Abychom ho požádali o spojení a vytvořili je.

Když jsem poprvé začal žít ve Spojených státech, byl to Medvěd – významné zvíře léčení v Severní Americe –, kdo po mně chtěl, abych byl statečný. Chtěl, abych vstoupil do objetí s něčím, co je mnohem větší než já sám, abych zjistil, že jsme spojeni na úrovni našich srdcí. Tím jsem přivolal jeho sílu pro léčení sebe a ostatních.

Zvířecí ochránci nejsou roztomilé symboly, které bychom vyhledávali v knížkách nebo je vzývali jako ozvěny New Age. Jsou to živoucí energie, osobní i nadosobní, které potřebují být oslavovány a živeny v našich tělech a v našich životech. Víme, že jsou opravdovými pomocníky, protože se objeví, když je potřebujeme, a propůjčí nám své instinkty a senzorický aparát svého těla. Ten schopnost člověka vnímat daleko přesahuje.

Lidé s šamanskými vlohami mohou mít spojení s mnoha zvířecími ochránci a mohou pracovat s průvodci přechodně – s aktivními či potenciálními – s těmi, kteří pomáhají. Jako šamani můžeme povzbudit zvířecí duchy, aby se zabydleli v určitých místech našich energetických těl, ale je třeba počítat s tím, že je jim vlastní určitá povaha a mají své plány. Můžeš krotit divokost tygra, ale nemůžeš ignorovat, že ti může roztrhnout hrdlo.

Když přestaneme živit a obveselovat naše zvířecí průvodce, odejdou, a my můžeme pocítit jejich ztrátu jako únavu, depresi nebo rozmazané vidění, utlumené smyslové vnímání nebo hroutící se imunitní systém.

Jednou jsem po šest týdnů zkoušel být vegetariánem. V té době jsem navštívil s rodinou ZOO. Obvykle jsem velmi neklidný v blízkost areálů velkých koček, i když – stejně jako tomu bylo v tomto případě – prostor bývá docela velký, velké kočky přece nepatří do zajetí. Přišli jsme k ohradě, kde rodina tygrů lenošila na sluníčku. Dcera mi sevřela ruku. „Tati, on se na tebe dívá.“ Samec tygra nyní seděl a upřeně se na mě díval. Ladně skočil k mřížím a zkoumal mě zblízka. Měl jsem silný pocit, že chce zjistit, zda patřím k jejich rodině. Očichal si mě, pak po tygřím způsobu pokrčil rameny a zlehka odhopsal se ke své smečce, převalil se a zase se vrátil ke spánku. Zcela zjevně jsem v tento den nebyl členem kmenu tygrů. Tygři nejsou vegetariáni. Jestli si myslíš, že máš spojení s tygrem, a přitom obědváš tofu, zapomeň na to.

Když jsem se vrátil k jedení masa, Tygr se vrátil. Jeho návrat byl stejně překvapivý jako jeho zjevení se v mé ložnici tehdy v noci. Ale tentokrát po mně chtěl, pro obnovení našeho vztahu, abych se mu zcela postavil. Musel jsem s ním bojovat, rukou proti tlapě, po dobu, která se zdála dlouhá hodiny. Musel jsem ho nechat, aby mě roztrhal na kusy. Když jsem byl zase jako zázrakem spojen v jeden celek, musel jsem následovat jeho pokyn a vyrvat mu z těla jeho krvácející srdce a sníst ho. Neměl jsem pocit, že by šlo o symbolickou událost. Ráno jsem si musel umýt zaschlou krev kolem úst.

O tygrovi bych řekl to, co říkají děti o Aslanovi: „Je hrozný a je dobrý.“ Děti milují tygra, který může vyskočit z příběhů jako Tigger nebo Shia Khan, lidožrout. Vědí, že Tygr je může ochránit ve chvílích, kdy to rodiče nedokážou. Naše vlastní ztracené děti – dětská já, která se ztratila z přemíry bolesti, zneužívání, smutku a hanby – se k nám někdy vrátí, když se zjeví Tygr a dá jim vědět, že už jsou v bezpečí.

Hmmm. Vzpomněl jsem si teď na snová dobrodružství v exotických krajinách, co se odehrála před mnoha lety. V poslední scéně jsem odpočíval na čalouněné pohovce v pokoji v patře a užíval si lehký vánek, který profukoval mezi lamelami dřevěných okenic. Skočil jsem dolů a plížil se prostorným pokojem mezi ratanovým nábytkem a bronzovými sochami z Východu. Slyšel jsem rachot mnoha kroků spěchajících po schodech a uviděl jsem muže ve zvláštních dřevěných brněních se špičatými výčnělky. Vešli opatrně do místnosti a rozprchli se po ní, v rukou měli dřevěné tyče. Po probuzení jsem si uvědomil, že jsem dříve viděl fotografii správců parku v Bengálsku, kteří na sobě měli stejné dřevěné brnění, když se snažili odvést tygry zpátky na území, které jim bylo určeno. A byl jsem zvědavý, jakou mělo té noci mé snové já podobu…

Kresba © Robert Moss

Z anglického originálu House tigers, Robert Moss, 21.8. 2009, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, © 2020. Všechna práva vyhrazena.