Příliš mnoho z nás ztratilo kontakt se svými sny. Nepřeháním, když tvrdím, že naši společnost trápí těžké a vleklé období snového sucha.
Pohledem mnoha duchovních tradic jde o velmi vážný stav. Navahové říkají, že skrze sny lidé zůstávají v kontaktu s oblastmi ducha. Pokud jste ztratili své sny, říkají Irokézové, ztratili jste část svojí duše. „Je to stará známá pravda,“ prohlásil skvělý psycholog C. G. Jung ve své poslední velké studii, „že Bůh k nám hovoří především prostřednictvím snů a vizí.“
Pro snové sucho najdeme v mnoha moderních životech tři hlavní důvody:
Špatné návyky
Rytmus a rutina běžného městského života jednoduše nepodporují opětovné vyvolání snu. Velmi často jsme probuzeni šokem, zvoněním budíku nebo spolunocležníky či dětmi, které se potřebují dostat do školy. Vyklopýtáme ven do světa a poháněni kofeinem se snažíme projít kolečky našich uzávěrek a závazků. Většinou nemáme nic, co by nás podpořilo a odměnilo za to, že jsme si uvědomili a zaznamenali, co se nám zdálo. Většina z nás postrádá také schopnost vytvořit si bezpečné místo, kde bychom mohli své sny sdílet. Kde bychom dostali nápomocnou zpětnou vazbu a podporu při přípravě tvořivé akce, kterou zhmotníme vedení ze svých snů a získáme jejich energii. Pokud nebudeme s našimi sny něco dělat, nebude se nám snít dobře.
Strach a lítost
Utíkáme od našich snů, protože si myslíme, že by nám mohly říkat něco, co nechceme slyšet – o našich temných stránkách, o nesnázi nebo nemoci, která je před námi. Zabouchneme dveře a řekneme „to je jenom sen“. To je chabá strategie. Témata, která jsme nechali v noci nedořešená, budou obcházet kolem a v naší každodenní realitě se nám zakousnou do zadku.
Anebo můžeme snít o něčem překrásném – o radosti a potěšení s „tím pravým“ nebo „tou pravou“, o domově snů, o práci snů, o světě plném míru a krásy. Ale když se probudíme, řekneme si, že v našem životě neexistuje nikdo jako „ten pravý“, že se nám tím nechce zabývat, že nám také chybí peníze nebo schopnosti, abychom zhmotnili to, co jsme si ve snech užívali. Nebereme své sny vážně, protože si řekneme, že jsou to „jenom“ sny. A to je taky pěkně hloupý návyk. Pokud se nám o něčem zdá, musíme být schopni to realizovat.
Umělé spánkové cykly
Naše představa dobrého spánku je velmi často v rozporu s našimi sny. Mnoho z nás věří – za podpory libovolného počtu spánkových lékařů a farmaceutických společností – že potřebujeme každou noc strávit sedm či osm hodin nepřerušovaným spánkem. Tato myšlenka by naše předky udivila. Před příchodem umělého osvětlení (plynu a následně elektřiny) většina lidí zažívala „dělený spánek“, který měl minimálně dva různé cykly. V Anglii se jim říkalo „první spánek“ a „druhý spánek“.
Experimenty, které uspořádal tým doktora Thomase Wehra z Národního institutu duševního zdraví, ukazují, že pokud se lidé zbaví umělého osvětlení, vrací se ke spánkovému rozvrhu našich předků, v němž je zahrnut interval několika hodin mezi dvěma spánky. Jedním z nejdůležitějších objevů Wehrova výzkumu je skutečnost, že během tohoto intervalu byla u účastníků pokusu zaznamenána zvýšená hladina prolaktinu, hormonu podvěsku mozkového, který pomáhá slepicím sedět mírumilovně delší dobu na vejcích. Lidem tento hormon pomáhá snášet vejce jiného druhu, uvádí je do změněného stavu vědomí, který je podobný meditaci. Spánkový historik A. Roger Erich říká přímo: „Spánek v jednom kuse, takový, jak ho zažíváme dnes, je nepřirozený.“
Francouzi mají kouzelné slovo pro stav na prahu mezi dvěma spánky: dorveille, což doslovně znamená bdění–spánek. U domorodých lidí a u našich předků to je čas, kdy se můžete probudit a sdílet sny s kýmkoli, kdo je poblíž. Je to stav natolik zvýšené tvořivosti, že jsem ho ve své knize Tajné dějiny snění (The Secret History of Dreaming) nazval „stavem řešení“, protože mnoho vědeckých poznatků a dalších přelomových myšlenek se objevilo v této zóně. Když očekáváme, že budeme spát celou noc, nebo jednu dlouhou periodu spíme pod vlivem léků, omezíme své možnosti, jak si pamatovat a sdílet sny, a bráníme si v získání snadného přístupu k plodné oblasti hypnagogie – kde přichází obrazy a tvoří se propojení – mezi spánkem a bděním.
Z anglického originálu Why we are losing our dreams, Robert Moss, 17. 3. 2019, přeložila Kateřina Kučerová, jazyková spolupráce Alena Benešová, © 2021.